O mně

Odmalička jsem byl obklopený hudbou. Můj táta měl doma obrovskou knihovnu elpíček, ve které byla jak klasická hudba, tak jazzové, pop a rockové desky. Vždycky u nás hrála hudba. Stěžejní pro mě byli odjakživa The Beatles. To bylo moje hudební mateřské mléko. Vždy jsem je považoval a budu považovat za nejlepší kapelu na světě a taky skupinu, která na mě měla největší vliv. Dodnes mě fascinují všichni členové. Ale především Paul McCartney a John Lennon byli a stále jsou mými největšími hudebními vzory. Moje maminka hrála na harmoniku a na housle a byla to právě ona, kdo později, když jsem studoval Základní uměleckou školu v Kostelci nad Orlicí, dohlížel na to, abych cvičil na piano a neustále mi musela připomínat, abych hrál. Pamatuji se na jeden zcela zásadní okamžik mého raného hudebního života, kdy jsem si už sám chodil hrát na piano a zpíval si u toho první písničky. Jednou za mnou přišla, když jsem hrál, posadila se ke mně a řekla „tak mi něco zahraj a zazpívej“. Pamatuji si, že to pro mě byla hodně těžká zkouška zpívat „jeden na jednoho“ a vědět, že právě ona sedí v tom pomyslném publiku a já mám hrát jenom pro ni. Ale pomohlo mi to překonat první velkou trému a z toho jsem později těžil a vlastně těžím dodnes.

Tatínek pochází z hudební rodiny, jeho dědeček (můj praděda) Jaroslav Křížek vystudoval pražskou konzervatoř v oboru bicí a varhany (stejně jako později já) a skladbu u Josefa Suka. Táta hrál na piano, trombón a později na bicí. Vzpomínám si živě na okamžik, kdy mě vzal poprvé na pódium a posadil mě za bicí soupravu. Nemohl jsem nohami dosáhnout na šlapku u velkého bubnu, ale cítil jsem obrovské vzrušení jak z nástroje samotného, tak z přítomnosti lidí v sále a z toho, že jsem mohl být na pódiu. Cítil jsem se naprosto výjimečně. Asi proto mě to od té doby táhlo vždy tímhle směrem. Stát na pódiu a cítit se výjimečný. Táta byl později můj největší kritik v tom nejlepším slova smyslu. Vždycky ke mně byl upřímný a neváhal mě pochválit, ale taky říct pravdu do očí, pokud to bylo třeba. S láskou vzpomínám na jeho slova, kdy mi říkal: „Nestačí mít talent, musíš vedle toho ještě pořádně makat a dřít“.

Odjakživa mě to táhlo k hudbě. Ještě dříve, než jsem začal hrát na hudební nástroje, jsem zpíval. Už v mateřské školce, když mi byly 4 roky, jsem zpíval na veřejných koncertech pro základní školy. Jednou z písniček, které jsem zpíval, byla lidová píseň Rosenka. Osud mi ji později přihrál v podobě spolupráce s Radimem Hladíkem. Dodnes ji mám ve svém repertoáru a nyní se chystám vydat ji na svém novém albu ve vlastním novým aranžmá.

–

Hodně zásadní pro mě byla moje první kapela. Tu založil můj bratr Martin, spolu s kamarády, a mně přizvali jako „toho mladšího bráchu, co by mohl zpívat“. Hráli jsme převzaté skladby od rockových a metalových kapel a já tak mohl už ve svých třinácti letech být mezi staršíma klukama, a dokonce i hrát svoje vlastní koncerty.

Po skončení základní školy a dostudování Základní umělecké školy v oboru klavír a bicí nástroje jsem nastoupil na Vojenskou hudební školu Víta Nejedlého v Roudnici nad Labem. Zde jsem studoval čtyři roky bicí nástroje jako hlavní obor a klávesové nástroje jako obor vedlejší. Škola byla vojenská, ale učitele hudby jsem měl civilní. To byla velká výhoda, protože ti mě nechtěli učit jen pochodové vojenské skladby, ale dostal jsem od nich skvělou průpravu do hudebního profesionálního života. Tou dobou už mně hodně zajímala i hra na elektrickou kytaru a baskytaru. Tehdy mezi moje nejoblíbenější kapely patřili Iron Maiden, jejich zpěvák, Bruce Dickinson, na mně měl obrovský vliv. Stejně tak se na mně hodně podepsali o něco dříve Freddie Mercury a skupina Queen. Vždycky byli mými vzory skvělý zpěváci s vynikajícím pódiovým vystupováním. Dodnes je to pro mě samozřejmá součást toho, co na podiu předvádím sám. Mám to tak hozené přirozeně. Nedokážu stát a nic nedělat nebo se jen tak pohupovat do rytmu. Na pódiu ve mně ožívá moje výstřední já.

–

Po škole jsme s klukama z původní kapely, kterou založil můj brácha, založili skupinu Walk Choc Ice. Tak začala zásadní etapa mého hudebního života. S Walk Choc Ice se nám podařilo několik skvělých úspěchů, včetně nahrání tří alb, setkání s producenty Davidem Kollerem a Michalem Dvořákem z Lucie na prvním albu, Ivanem Králem na druhém a Radimem Hladíkem na třetím albu. S Radimem jsme pak pokračovali ve znovu obnovených Blue Effect, o tom netřeba psát více, jestli jste dočetli až jsem, tak tuto část dobře znáte.

Přesto musím zmínit některé zásadní momenty. Jako třeba setkání se zpěvákem Robertem Plantem a kytaristou Jimmy Pagem z Led Zeppelin. Těm jsme spolu s Ivanem Králem dělali předkapelu na jejich koncertě v Praze v roce 1998. Jimmy Page si s námi po koncertě v baru sedl na pivo a dlouho jsme společně povídali o všem možném. Robert Plant mi pak řekl: „Vidím ty dva malé plamínky ve tvých očích, ty jednou v hudbě určitě něco dokážeš“. Ivan Král nás zase naučil veliké pokoře k řemeslu a taky to, že není důležité mít šatnu plnou chlastu a jídla, ale odehrát skvělý koncert. Ten samý přístup měl i Radim Hladík. Velkou pokoru a žádné zbytečné hvězdné manýry. Byla to obrovská škola s těmito ikonami hrát a učit se od nich. Radime, díky do nebe…

–

Přestože mě hraní s Ivanem Králem nebo 12 let s Radimem Hladíkem hodně naučilo a bavilo, vždycky jsem pomýšlel na vlastní tvorbu, na vlastní kapelu a na to, že budu moct svou kariéru bezprostředně ovládat a směřovat tam, kam já sám chci.  Po smrti Radima Hladíka mi chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale po pár měsících jsem si řekl, že do toho půjdu. Složil jsem první skladbu, pak druhou a další. Pak jsem z nich s producentem Danem Frimlem připravil a nahrál svou první desku Honza Křížek. Nejdřív jsem vystupoval sám s akustickou kytarou, ale věděl jsem, že musím vydržet a postavit svou vlastní kapelu. Trvalo mi, než jsem to dokázal, musel jsem se naučit být tvrdý především sám k sobě a pak i k ostatním. Nakonec se mi ale podařilo najít ty správné kluky a dnes mám kapelu, na kterou můžu být právem hrdý. Navíc jsem tím kromě spoluhráčů získal i skvělé kamarády pro život.

Druhá deska Revoluce byla tak trochu přetlakem a potřebou si dokázat, že nepatřím do starého železa. Že dovedu složit album plné výbušných skladeb a přidrzlých textů, na kterém se tak trochu vrátím ke svým kořenům. Práce na desce mě hrozně moc bavila, sám jsem si ji celou nahrál, stejně jako všechny moje desky a také jsem ji sám produkoval. Příští rok je pro mě přelomový. Oslavím padesátiny, 30 let na hudební scéně a především připravuji nové album s producentem Martinem Volákem. Je to pověstné třetí album, na kterém se vždy ukáže, jestli to všechno má nějaký větší smysl a přesah. Věřím především sám v sebe, ve svoje schopnosti a v to, že momentálně odvádím tu nejlepší práci, jakou dokážu dělat. Chci nadělit dárek sobě, i všem lidem, kteří mě podporovali a podporují v tom, co dělám. Všem kapelám, muzikantům, fanouškům a mojí nejbližší rodině, tedy i mojí kapele.

–

Kromě hudby považuji za největší úspěch svého života to, že jsem se oženil s mou ženou Petrou, která mi je obrovskou oporou a je mým nejlepším životním přítelem. Spolu jsme založili rodinu, odstěhovali se z Prahy a dnes máme dva syny, Matyáše (10) a Antonína (6). To je důvod, proč jsem se celkově zklidnil, hodil zbytečné starosti za hlavu a už řeším jen podstatné věci života. V hudbě toho chci stále hodně dokázat, důkazem budiž moje nové album. Ale pokud by se nic jiného už nestalo, vím, že to ponesu statečně, protože v životě záleží víc na jiných věcech a kapel a muzikantů je tu i beze mě pořád dost a dost. Stejně by mně to ale nedalo a pokud budu zdravý a při síle, vždycky budu pokoušet osud a štěstí k tomu, aby mi pomohli splnit mi můj sen.